26 Listopad 2009
Kategorie: Rozhovory

Je jedním z našich největších odborníků na world music. Publikuje články v mnoha hudebních magazínech. Můžete ho pravidelně poslouchat na Vltavě a v Českém rozhlase Hradec Králové. Úzce spolupracuje s prestižními festivaly, jako Folkové prázdniny nebo Colours of Ostrava. Letos mu vyšla již třetí kniha. Novinář, rozhlasový speaker, spisovatel a fanoušek veškeré kvalitní hudby z celého světa - Jiří Moravčík.

Jiri Moravcik - Kdyz pisen tluce kridly do okenV úvodu tvé nové knihy “Jak píseň tluče křídly do oken” píšeš o funkci termínu world music. Ptal ses někdy, jak ho chápou ti, kteří opravdu “jsou” world music - muzikantů?

Kdysi dávno, když jsem se zajímal o tzv. keltskou hudbu, postupně jsem přešel na to, co mě bylo od jednotlivých muzikantů doporučeno - oni nehrají keltskou hudbu. Oni hrají irskou, skotskou nebo galicijskou hudbu. Ten obchodní název “keltská hudba” je děsivě štval.

Termín world music je známý už zhruba 20 let a svůj účel určitě splnil. Tedy nasměroval posluchače ke správným regálům. Dnes už ale spoustě muzikantů nevyhovuje. A třeba mnozí afričtí muzikanti se ho dost bojí, protože je hází do určité škatulky a brání jejich snaze dostat se někam dál. Třeba až do světových hitparád.

Termín world music sice stále platí a má svůj smysl, ale sami muzikanti už od něj dávají ruce pryč. A raději se baví že pochází z nějaké konkrétní země a reprezentují určitý konkrétní region.

Co byla tvá první world music nahrávka, co jsi slyšel?

Moje cesta k této hudbě vedla přes keltskou muziku. A vždycky jsem měl rád anglický folk-rock. Odtud jsem se dostal k Irům a Skotům, ještě než se začaly vytvářet různé fúze, jako dělal třeba Alan Stivell z Bretaně.

Pak přišel můj kamarád Petr Dorůžka a začal mne zásobovat (a později samozřejmě nejen on). A je to už přes dvacet let, co poslouchám hudbu z celého světa.

Na konkrétní první nahrávku si dnes ale už nevzpomenu.

Vím, že jsi řediteloval Jiráskovo divadlo v Novém Bydžově. Hrál ji sám divadlo?

Na takové minimální amatérské bázi. Já jsem byl vždycky v těch spolcích, okolo kterých jsem se motal, spíše takový manažersko-produkčně-technický typ člověka. Vždy mě více bavila ta technická a organizační složka.

Divadlo mám ale strašně rád. A když pak přišla nabídka, abych se pokusil zrekonstruovat sedmnáct let spící divadlo v mém rodném městě, tak jsem na ni kývl.

A co muzika?

Ne, ne. Co se týká hudby, jsem absolutní neumětel. Rytmus neudržím. Nikdy jsem se na žádný nástroj nehrál a ani jsem se o to nikdy nepokoušel, protože by to asi nedopadlo dobře. Funguji spíše jako článek mezi posluchači a hudebníky.

Je to oblíbená otázka pro muzikanty. Ty to ale vidíš z druhé strany a podrobněji. Publikum jaké země je myslíš nejsympatičtější? Jací jsou podle tebe čeští diváci?

Abych byl upřímný, vždy když už si začínám myslet, že se to zlepšuje, české publikum mne zklame. Daleko lepší situace je samozřejmě na místech, kde se tahle hudba hraje pravidelně. Třeba v pražské Akropoli nebo na festivalech jako Colours od Ostrava nebo Folkové prázdniny, tam už lidé chodí, aniž by přesně věděli, co bude za program. Protože tuší, že tam vždycky najdou dobrou muziku.

Bohužel se ale občas stane, že na kapelu, která je ve světě slavná a vyprodává velké sály, v Praze nepřijde skoro nikdo. Jak se to stalo nedávno s Orchestra Baobab.

V zahraničí je situace úplně jiná. Před lety mne tam třeba velmi překvapila věková různorodost publika. Do té doby jsem si nedokázal představit, že bych šel na koncert třeba se svým dědou. Tam je to běžné a všichni se báječně baví.

Knihu jsi vydal u zdravotnického nakladatelství Galen. Je to docela vtipné ji vidět vedle “Dětské ortopedie” a “Nové učebnice urologie”. Je problém dneska vydat knížku o hudbě?

Přiznám se, že nevím. Vždy jsem k tomu přišel jako slepý k houslím. Rozhodně ale není náhoda, že naši knihu vydalo nakladatelství Galen. V lednu mi pan Houdek zavolal, že od mých kamarádů dostal “nařízeno”, že mi má vydat knihu. Je to báječný člověk. Za peníze, které vydělá na zdravotnické literatuře, nejezdí k moři a nekupuje si Mercedesy, ale dává je do umění. Vychází u něj materiály Jardy Hutky, Vlasty Třešňáka, spousta knih o českém folku, atd.

“Když píseň tluče křídly do oken” je tvá třetí kniha. První byla o keltské muzice, druhá o Africe, o čem bude ta další?

Na světě jsou tisíce zajímavých muzikantů, takže to je prakticky nevyčerpatelná studnice. A oblastí, kde se dějí zajímavé věci je spusta. Nedávno jsem například narazil na Aboridžince a už týden se hrabu v materiálech o Austrálii. To asi málokdo ví, ale například až do sedmdesátých let nebyli Aboridžinci vůbec považováni za lidi a byli vedeni v kolonce fauna a rostliny. Australané se k nim chovali hrozně.

Jestli se ujme můj model vyprávění příběhů, a jestli se to čtenářské obci bude líbit, tak tohle je třeba další zajímavý příběh.

Tvá kniha je plná zajímavých a mnohdy i velice drsných příběhu. Nebojíš se, že přijde někdo, kdo bude dělat skvělou hudbu, ale bude úplně obyčejný a nebude o něm dohromady co psát?

Dobrá otázka. Já mám to štěstí, že si vybírám sám, o čem budu psát. A když ta kapela žádný zajímavý příběh nemá, tak to třeba “jen odbudu” recenzí. Jejich hudba mne ale zajímat nepřestane. To se naštěstí stává velice málo.

Máš nějaké objevy z poslední doby? Co bys nám doporučil?

Rozhodně mne zaujal Mamer. To je Kazach pocházející z Východního Turkestánu, což je autonomní oblast Číny. Už po desetiletí se tam dějí možná ještě větší zvěrstva než v Tibetu. O Mamerovi se píše, že je to bluegrass Číny. V jedné písničce mu hostuje Béla Fleck, který s ním jel i turné po Číně. Mamer žije dnes v Pekingu, ale odmítá zpívat čínsky. Kdyby své texty do čínštiny přeložil, tak bude mít asi velké problémy. V jeho muzice jsou prvky bluegrassu nebo folku, ale Mamer je především písničkář a asi nejvíce mne odrovnala jednoduchost jeho hudby.

Jak jsem mluvil o té Austrálii, tak mě hodně zaujal slepý aboridžinský zpěvák Geoffrey Gurrumul Yunupingu. Pak samozřejmě poslední deska Tinariwen (Imidiwan: Companions), která je naprosto jiná než ty předcházející. A také jsem docela dlouho ulétával na desce Eriky Serre, o které jsi psal.

Odkazy

Líbil se Vám článek? Linkuj Jagg.cz Media Blog Zalinkuj

Přidat komentář

(povinné)

(povinné)

CAPTCHA image