15 Březen 2007
Kategorie: Rozhovory

Petr Doruzka

Petr Dorůžka - v současnosti náš jediný světově uznávaný hudební publicista. Syn hudebního publicisty a popularizátora jazzu Lubomíra Dorůžky a otec jazzového kytaristy Davida Dorůžky. O hudbě píše od 60. let, napsal biografii Šuplík plný Zappy a sestavil a přispěl k antologii Hudba na pomezí, od 90. let se věnuje world music. Vedle tuzemských časopisů jeho články otiskly např. v Music Works (Kanada), Dirty Linen (USA), fRoots (Anglie), Trad’ Magazine (Francie), Folk Michel, Folker (Německo) a World Music Magazine (Itálie). Web: world.freemusic.cz

Ve svém prvním článku na mlog.cz mluvím o magické hranici deseti přehrání, přes kterou se dostane jen málo CD. Registruješ také takovou hranici? A existuje nějaká tvá “best of” nahrávka, která se ti dodnes neoposlouchala?

U nás co pouštíme muziku v rádiu je těch vrstev a hranic trochu víc, a v čase se to všelijak posouvá. Příklad: odposloucháváš CD abys je roztřídil a přitom cosi píšeš. Ale najednou tam zazní něco při čem se absolutně nedá pracovat. Nahrávka tak intenzivní jakoby hráli živě. Gnawové z Marrakeše. Jejich hudba skutečně nebyla myšlena jako kulisa a to ani pro otrlé. To je přece taky určitý druh hranice, že nahrávka ti nedovolí abys ji jen tak nechal míjet.

Ale abych se vrátil k otázce, ta moje alba “10krát i víc” jsou většinou brazilská: Mônica Vasconcelos žijící v Londýně, Virginia Rodrigues ze Salvadoru de Bahia, Mônica Salmaso ze São Paula. To je hudba která tě vtáhne, i když si ji pustíš jako kulisu.

Na rozdíl od svých vrstevníků zjišťuji že rock a hudba 60. let je pro mě dnes už zcela neposlouchatelná, s několika výjimkami: Tim Buckley, Bruce MacKay. Teď nedávno vyšlo hodně milé album “minimalistických tradicionálů” 900 Miles od dvojice Bethany & Rufus. Na rozdíl od rockových recyklací se jedná o legitimní návrat k podstatě.

Vystudoval jsi zvukovou techniku na elektrotechnické fakultě ČVUT. Byla ti tato zkušenost pro práci hudebního publicisty někdy dobrá?

Určitě, vím jak připájet jacka na kabel. Ale zcela vážně, elementární znalosti fyziky či logiky v kombinaci se selským rozumem člověku usnadní existenci, jednání s řemeslníky, domácí úklid či obsluhu sporáku nebo ledničky.

V sedmdesátých letech jsi se určitě musel setkat s cenzurou. Dalo se to přežít? Byl jsi někdy přinucen okolnostmi psát o čem jsi nechtěl?

Dalo se buď přežít, nebo emigrovat, což zvolila zhruba polovina mých přátel, a já pochopil co tím myslel Werich (či Voskovec?) když říkal, že ten druhý je za něj v New Yorku, a on je za toho prvního v Praze. Okolnosti mě nepřinutily psát o čem bych nechtěl, možná i proto, že jsem nešel studovat humanitní obor, ale zvukové inženýrství. Nejenže oficiální humanitní vzdělání bylo totalitou devalvované, ale jeho studium bylo navíc cestou k morální prostituci. Elektrotechnika byla tedy moje “kotelna”. Nicméně, pokud se člověku podařilo propašovat hudbu svého srdce do rozhlasového vysílání, vždycky to byl určitý druh handlu: na jednoho Zappu či Beefhearta jsi musel odehrát dvě rockové nahrávky z Maďarska, NDR či jazz ze Sovětského svazu.

Během své kariéry jsi udělal stovky rozhovorů s muzikanty. Lze u nich vysledovat nějakou profesionální deformaci?

Hudební oblast, která mě zajímá, mi deformovaná nepřijde. World music nemá znaky průmyslu, hudbě se tu neříká produkt, což bych považoval za známky deformace. A docela milá překvapení dokázali připravit i drsní rockeři, tolik zdvořilosti a ohleduplnosti se dá skrýt za hrubou fasádou. A vůbec, čekal by jsi nějakou profesionální deformaci v rozhovoru se Stevem Reichem či Keith Jarrettem?

Mají nějakou profesionální deformaci také hudební publicisté? Jsi třeba ještě schopen jít na koncert a užít si ho jako normální divák, aniž bys musel přemýšlet, co o tom zítra napsat?

Tak tohle je otázka na tělo, já vlastně na koncerty v Česku zas tolik nechodím ani o nich nepíšu, protože když jsem v Praze, jsem docela vytížený člověk a nejvíc toho udělám mezi večeří a nocí. Hudba, kterou si užiju se mi nějak vždycky sejde na nějaké cestě, zpočátku třeba Rudolstadt, pak Womex aj. Dilema prožívat-zachytit jsem poprvé řešil na koncertě Youssou N’Doura v Berlíně r. 1992, a z dilematu nakonec vznikla jedna z nosných myšlenek článku. Problém je vlastně jediný, že když prožíváš, nestačíš ty detaily, jako nástroje, písničky, akce na podiu zaznamenávat do notesu. K nejlépe prožitým koncertům poslední dekády řadím Farlanders v Akropoli (kde bylo cca 25 diváků), Ex-Centric Sound System na Womexu, Tartit v Momos v Londýně, Konono No. 1 v Akropoli (jeden z mála afrických koncertů na němž kapela odvedla lepší výkon v Praze než ve stejné době třeba v Londýně), Pietrarsa z Neapole v Marseilli na Babel Med, Iarla O’Lionaird v Náměšti.

Tvůj syn David je skvělý jazzový kytarista. Hraješ ty sám na nějaký hudební nástroj?

Mezi hudebními psavci se říká, že ti co umí hrají, a ti co neumí hrát o tom píší. Já vidím svoji roli jako můstek mezi těmi co hrají a jejich potenciálními posluchači, kteří (v mém žánru obzvlášť) potřebují nějakou zkratku k hudbě vzdálené zeměpisně a kulturně, nikoli však emocionálně.

Co tě v poslední době opravdu “dostalo”? Co bys nám mohl doporučit k poslechu?

Nejvíc živá hudba. Doporučuji odložit sluchátka a vyjet do terénu. To lze dnes docela levně, přes stipendium či práci v cizině. Parta La Beniterrania na první pohled pouličních muzikantů z Valencie, jejich zpěvák je něco mezi moravským primášem a Camaronem de la Islou. Bretaňský zpěvák Erik Marchand a Jacky Molard se srbským akordeonistou a rumunským tarogátistou živě na Womexu, ale mají i dobré CD. Miguel Gil, opět z Valencie, na CD En Concert, Galileo 2006. Jak vidíš, hudební konzervy jsou v menšině. Ale teď nedávno nastala výjimka: arménská zpěvačka Lilit Pipoyan, když mi její album Lialoussin pouštěl Petr Filák z Maracy jako host Čajovny.

Líbil se Vám článek? Linkuj Jagg.cz Media Blog Zalinkuj

Přidat komentář

(povinné)

(povinné)

CAPTCHA image