Pryč jsou doby, kdy “Clandestino” znělo co hodinu v každém pražském baru. Vloni vydal Manu Chao desku La Radiolina a ta je skoro stejná, jako ty tři předchozí. Jak nás může ještě Manu Chao překvapit? Jako producent!
Ne, že bych od nové desky “La Radiolina” čekal revoluční změny či dramatický posun někam jinam. Ale to, že Manu Chao používá stejný dramaturgický model již na čtvrté desce, začíná být trochu nuda. Posloucháte-li jeho desku, začnete si myslet, že je to jedna dlouhá skladba. V průběhu zjišťujete, že je to mnoho krátkých, které na sebe navazují. Abyste na konci zjistili, že je to vlastně opravdu jedna skladba, ale v mnoha verzích.
Sólové CD Manu Chaa mě rozhodně nebaví tolik, jako projekty, na kterých se podílel jako producent. Již dříve jsem psal o nahrávce “Dimanche à Bamako” (2004) od Amadou & Mariam. Tam působil Manu Chao spíše jako hudební partner a jeho “stopa” je na nahrávce poměrně hluboká.
Manu Chao má “čich” na talentované muzikanty. Rozpoznal i potenciál alžírského písničkáře Akli D a v roce 2006 vyprodukoval jeho album s názvem “Ma Yela”. Viděl jsem vloni Akli D naživo v Praze, ale moc mě nepřesvědčil. Kamarád viděl jeho koncert na zahraničním festivalu a měl stejné pocity. Naproti tomu je deska “Ma Yela” skvělá. Zásluhu na tom má určitě Manu Chao. Podařilo se mu potlačit nedostatky, které se na koncertě projevily (jistá instrumentální nejistota) a zvýraznit to, co Akli D opravdu umí: psát pěkné, melodické písničky.
Nezbývá než doufat, že projektů “Powered by Manu Chao” bude čím dál více.
Video
Akli D - Malik
Akli D - C. Facile