25 Duben 2014

Kaliphone Records od 60. let vydávalo hudbu řecké, turecké, později i jemenské a marocké komunity v Izraeli. V roce 1978 vydalo i desku tehdy šestnáctileté turecké zpěvačky Grazia Peretz, které se později stalo sběratelskou raritou. Nedávno vyšel tento zapomenutý skvost v reedici u Fortuna Records.

Grazia Peretz

Vydavatelstvní Kaliphone Records vlastněné bratry Azoulay sídlilo v přístavním městě Jaffa, které je dnes už součástí Tel Avivu. Koncem 60. a začátkem 70. let se tu každý večer hrála v místních hospůdkách a tavernách živá hudba. Místní hudební scéna byla nesmírně bohatá.

Tam se také objevila mladá a velmi nadaná zpěvačka Grazia Peretz. Jako zázračné dítě začala vystupovat už v devíti letech. Zpívala na tureckých svatbách a slavnostech.

Když jí bylo 16 let, otec jí zařídil nahrávání desky u vydavatelství Kaliphone Records. Producent desky Marko Bachar tehdy zrovna prodal elektrické varhany a koupil si monofonický syntezátor Moog. Tahle okolnost dala desce nový a naprosto nezvyklý zvuk. Pravděpodobně kvůli tomu ale deska tehdy absolutně propadla. A znechucená Grazia po dvou letech ukončila slibnou hudební kariéru.

Jak to ale tehdy v Izraeli vypadalo? Na to mi odpověděl Dubi Lenz - hudební publicista, rozhlasový redaktor, umělecký ředitel Red Sea Jazz Festival a odborník na izraelskou hudebníé scénu.

Dubi Lenz

Co se poslouchalo v řeckých, tureckých a jiných komunitách v 60. a 70. letech?

Do Izraele přišlo mnoho vln přistěhovalců. Opakuje se to téměř každou dekádu. Starší lidé v komuniktách, rodiče a prarodiče, poslouchají stále stejnou hudbu, na kterou byli zvyklí z domova. Příchod do nové země je pro ně velmi těžký, tolik věcí se změní: jazyk, zvyky, atd. A tak si nechají alespoň svou hudbu. Mají vlastní zpěváky a kapely, kteří hrají na stavbách a slavnostech, a v rámci komunity jsou velmi slavní. Venku je ale nikdo nezná.

S mladou generací je to jinak. Ti chtějí být Izraelci, a hned. Někdy si dokonce mění příjmení, aby byli rychleji součástí nového prostředí, na které si také zvykají mnohem lépe. O hudbě svých rodičů nechtějí moc slyšet. Polsouchají rock, pop, aby zapomněli, odkud jsou.

Své kořeny pak nacházejí až po letech. A pokud jsou to dobří hudebníci, přidávají tyto ingredience do své hudby, bez ohledu na to, jestli hrají rock, pop nebo jazz. Proto je Izraelská hudba tak fascinující. Vždycky to popisuji jako kotel, který stojí na mírném ohni. Každý den přichází nový muzikant se svou ingrediencí, kterou přihazuje do této společné polévky. Ta pak chutná každý den trochu jinak.

Existoval nějaký tlak na používání hebrejštiny v kultuře?

Myslím, že jedna z největších chyb našeho prvního premiéra a zakladatele Izraele Ben Guriona bylo, že tlačil na lidi, aby si změnili příjmení na hebrejské. To bylo mnohdy velice kruté. Ti lidé ztratili své rodiny v koncetračních táborech, a teď se musí vzdát toho posledního, co jim zbylo jako vzpomínka na své blízké - svého jména. V některých případech se dnes ke svým původním příjmením opět vrací.

V prvním desetiletí po vzniku Izraele ještě existovala divadla i hudba v jidisch. Pak se to ale zastavilo a začala se používat hebrejština. Dnes je zhruba 30 % - 40 % izraelské hudby v angličtině. Chtějí se dostat se svou hudbou za hranice Izraele. Dobrý příklad je třeba Asaf Avidan. Kdyby člověk nevěděl, že je z Izraele, z jeho desek by to nepoznal.

Líbil se Vám článek? Linkuj Jagg.cz Media Blog Zalinkuj

Přidat komentář

(povinné)

(povinné)

CAPTCHA image