05 Prosinec 2013
Kategorie: Články, Jazz, Rozhovory

Jěště před dvaceti lety v Izraeli jazz v podstatě neexistoval. Dnes jsou izraelští hudebníci velice uznávaní a spolupracují se světovými špičkami tohoto žánru. Mezi nejmledší generaci nové izraelské jazzové vlny se řadí klavírista Omer Klein.

Omer_Klein.jpg

Jak je na tom izraelská jazzová scéna asi nejlépe dokládá příhoda, kterou vyprávěl Omer Klein na přednášce, letos na Womexu.

Na začátku 90. let přiletěli jedním letadlem z Tel Avivu do New Yorku tři mladí, zhuba dvacetiletí muzikanti: kontrabasisté Avishai Cohen, Omer Avital a trombónista Avi Leibovich. Ze začátku spolu i bydleli. Později za nimi přibyli trumpetista Avishai Cohen (shoda jmen) a saxofonista Eli d’Jibry. Když na jam session prohlásili, že jsou z Izraele, pro americké muzikanty to bylo, jako by řekli třaba z Albánie. V Izraeli se přeci jazz nehraje.

Jenže oni byli zatraceně dobří. Basistovi Avishai Cohenovi zavolal Chick Corea a nabídl mu smluvu. Herbie Hancock si najal Eli d’Jibryho. Asi o deset let později přijel do New Yorku Omer Klein. Na jam session se ho také ptali odkud je. Izrael, odpověděl. Uznale pokývali hlavou a řekli: “Hm, to hrajete asi velmi dobře.”

Na jaké muzice jsi vyrostl?

V první řadě to byl americký a britský pop - Top 40, co se dostalo do Izraele. Pamatuji si na písničky George Michaela, Freddie Mercuryho, hity Madonny, Michaela Jacksona. Sice to nebylo to, co by se mi opravdu líbilo, už tehdy jsem ale poznal, že hudba je to pravé.

Některá izraelská pop music, která byla komplikovanější a harmonicky zajímavější, mě dostala trochu později, asi ve dvanácti letech. Tyhle písně jsem se už snažil odposlouchávat. Velmi mě ovlivnil třeba Matti Caspi nebo Shlomo Gronich. Tito skladatelé se proslavili hlavně v 70. a 80. letech. Já jsem se k jejich hudbě dostal ale až v 90. letech, takže v tom byla i trocha nostalgie.

A co si poslechneš nyní

Poslouchám hodně muziky a v mnohých případech se jedná o mojí vlastní hudbu. Jsou to nápady, které si nahraju jen tak na svůj iPhone, nebo ve studiu. Často se k nim vracím a stále vybírám to nejlepší. Jinak poslouchám hodně jazzu, klasické hudby, rockovou muziku a také i world music. Hodně se mi líbí africká a brazilská hudba. A muziku z Izraele poslouchám velmi často, možná každý den.

Když jsem slyšel tvou debutovou nahrávku Introducing to Omer Klein (2007) okamžitě jsem si vzpomněl na hudbu Maurice el Medioniho. Existuje mezi vámi nějaká souvislost?

V době, kdy jsem točil Introducing to Omer Klein jsem Medioniho hudbu neznal, možná jsem o něm jen slyšel. On ale pochází z prostředí, které je mi blízké. Protože moji prarodiče přišli do Izraele ze severní Afriky, babička byla z Tuniska, dědeček z Lybie. Prarodiče z druhé strany byli z Evropy. Písně, které jsem slyšel v synagoze lybijské komunity v mém rodném městě Netanya, kam chodíval i můj dědeček, mne velmi ovlivnily. A na této debutvé desce jsem se jimi nechal inspirovat. Tehdy jsem ale neznal nikoho, kdo by tuhle hudbu hrál na piáno. Až později jsem poznal Maurice el Medioniho. Maurice je možná vůbec největší osobnost orientálního piána.

Na tvé přednášce na letošním Womexu jsme se dozvěděli, jak slibně se rozrůstá izraelská jazzová scéna. Jsou ale i nějací palestinští jazzmani?

Když jsem si tuhle přednášku připravoval, uvědomil jsem si, že vlastně neznám žádné palestinské jazzové hudebníky, žijící ať už v Izraeli nebo na palestinských územích. To ale neznamená, že tu žádní nejsou. Jsem si téměř jistý, že nějací existují. Mezi každými třiceti hudebníky je alespoň jeden, kdo se nějakým způsobem dotýká jazzu. A jestli opravdu nějací jsou, byl bych první, kdo by chtěl poznat jejich hudbu, protože to bude určitě hodně zajímavé.

Na protest proti izraelské politice se různé organizace snaží o bojkot izraelských muzikantů a všemožně jim škodí. Setkal jsi se s nějakými nepříjemnostmi v tomto směru?

Sám jsem se s tím naštěstí nesetkal. Pouze o bojkotu tohoto druhu slýchám. A podle toho, co jsem slyšel, mám pocit, že se to více týká vědy a akademickho prostředí. Také někteří zahraniční muzikanti bojkotují Izrael tím, že odmítají koncertovat v Izraeli. (např. Roger Waters, Annie Lennox, Stevie Wonder) Já, ani nikdo z mých přátel, jsme se zatím do žádných problémů nedostali. Naše hudba je univerzální, a mám velkou radost, kdykoliv si najde nové fanoušky.

Ovládáš kromě piána i jiné hudební nástroje? Jaký jiný nástroj by sis vybral, kdyby to nebylo piáno?

Nějakým způsobem jsme schopen hrát na tři další nástroje: bicí, baskytaru a kytaru. Baskytara je vedle piána vlastně jediný nástroj, na který jsem měl učitele. Bylo to pár měsíců. když mi bylo sedmnáct. A do teď, když si vezmu baskytaru do ruky, říkají mí, že ji držím korekněji, než profesionální basáci. Stále mám instinkty studenta.

Na kytaru jsem se v mládí učil hrát sám, a bicí … to je pro mne potěšení. Jestli se ptáš, jaký jiný nástroj bych si vybral, chtěl bych hrát na bicí. Je to nádherná záležitost. Je to takový ideální svět, kde ovládáš ty úplně základní prvky v hudbě, rytmus, groove. Bicí také začně ovlivňují barvu celé orchestrace, a také dynamiku. Bubeník, dobrý bubeník usměrňuje celou kapelu. Bubeníci, jako Tony Williams, Billy Higgins, Elvin Jones a v současnosti třeba Brian Blade jsou pro kapelu absolutně nepostradatalní. Bicí jsou beze sporu jeden z mých nejoblíbenějších nástrojů,

Mnoho slavných amerických jazzmanů bylo židovskho původu, počínaje Georgem Gershwinem, konče Stanem Getzem. Cítíš nějakou paralelu mezi nimi a novou izraelskou jazzovou scénou?

Nemyslím si, že tady je nějaké přímé spojení. Můžu mluvit jenom za sebe. Jsem jazzový hudebník a jsem součástí nové izraelské jazzové vlny. Učím se všude, kde to jde. Miluji George Gerswina, stejně tak ale Cole Portera, Duke Ellingtona, Wayne Shortera nebo Theloniouse Monka. Nikdy jsem ale specificky nezjišťoval, jestli ten či onen je Žid. To mne moc nezajímá. Podstatné je, jestli mi říká něco jeho hudba. Všechno pochází ze stejného místa, z lidské duše. A všichni máme stejné kolektivní podvědomí, odkud všechno pochází. Je jedno jestli jsi čený, bílý, červený, muž nebo žena pokud děláš muziku, která se mne nějak dotkne. Když budeš Žid, možná mi budeš trochu více sympatičtější, pokud se mi ale nebude líbit tvoje hudba, nic to nezmění.

Líbil se Vám článek? Linkuj Jagg.cz Media Blog Zalinkuj

Přidat komentář

(povinné)

(povinné)

CAPTCHA image