Někdo se prostě nedokáže spokojit se zvukem normálních nástrojů a neustále hledá nové, neotřelé zvuky. CocoRosie si hrají s dětskými samohrajkami, Matthew Herbert nahrává své beaty na neobvyklých místech, například pod vodou. Camille “hraje” na svůj hlas a na své tělo.
První CD Camille, které jsem slyšel, bylo Live au Trianon a moc mě nezaujalo. Pak jsem se ale dostal ke studiové nahrávce Le Fil a ta mě absolutně dostala. Toto album je přirovnáváno k vokálnímu CD Medúlla od Björk. Björk i Camille totiž pracují se stejnými prostředky. S hlasem a se zvuky, které je schopno vytvořit lidské tělo. Prostředky jsou podobné, ale výsledek úplně odlišný. Zatímco CD Medúlla je poměrně temné a těžko stravitelné, Le Fil je lehké a něžné.
Le Fil znamená “nit” nebo “vlákno”. Jmenuje se tak pravděpodobně kvůli hlavnímu aranžérskému vtipu desky: na začátku nahrávky začne znít jemný tón, který přeznívá přes všechny písně až do konce. Přestože je obsazení na Le Fil velmi komorní, aranžmá skladeb je dost propracované. Melodie jsou pěkné, občas velmi chytlavé. Rytmické podklady, které vytváří hlasem, jsou někdy dost neobvyklé. Například ve skladbě Ta Douleur (viz první video). Neuchyluje se k beat-boxu, který je dnes stále populárnější, ale vytváří si vlastní zvuková schémata.
Co jsem slyšel?
Video
Camille - Ta Douleur
Camille - Au port