S tímto článkem jsem měl docela problém, do jaké kategorie ho mám zařadit. S nadsázkou se dá totiž říct, že francouzská šansoniérka Brigitte Fontaine je pramatkou world music.
Hlas Brigitte Fontaine je nezaměnitelný. Stačí pouze několik vteřin, abyste jej bezpečně poznali. A podobně je tomu i s celou její (nejen) hudební kariérou. Je to člověk mnoha talentů. Hudba, divadlo i literatura jsou pro ní pouze jiné formy vyjádření a na divadelní scéně se cítí stejně dobře jako na hudebním pódiu. Původně se totiž chtěla věnovat spíše divadlu, než hudbě.
Narodila se v roce 1940 v Morlaix v kulturně založené rodině. Vždy jí velmi lákalo divadlo. Už ve dvanácti letech si jí všiml ředitel profesionální divadelní společnosti. Dostala malou roli a k nelibosti rodičů opustila školu. Na počátku 60. let odjela do Paříže projít kurzem na škole dramatických umění. Tam také objevila (v tu dobu velice úspěšnou) kabaretní scénu. Až tehdy se rozhodla , že se na scéně neobjeví jako herečka, ale jako zpěvačka.
Vystupovala v klubech také např. s písněmi Borise Viana. V roce 1963 se objevila v televizním programu “Les Mardis de la chanson”. Kromě koncertů hrála stále také divadlo. A právě během práce na představení “Maman j’ai peur” se seznámila s Jacquem Higelinem. To bylo pro oba osudové setkání a jejich umělecké partnerství trvá déle než 30 let.
Diváky si podmanila nejen díky svému hlasu, ale také díky velmi ironickému stylu, který je pro francouzské publikum velice přitažlivý. Začala dostávat nejrůznější přídomky. Když se zeptáte na “surealistickou divu” či “excentrickou básnířku”, každý asi bude vědět, že se jedná o Brigitte Fontaine.
V roce 1968 vydává své první album “Brigitte Fontaine est folle” (Brigitte Fontaine je šílená!). Krátce poté ji Higelin seznámuje s kamarádem z armády, Areski Belkacem (původem z Alžíru) - další osudové setkání Brigitte Fontaine. Začínají experimentovat s fúzí francouzského šansonu a arabských rytmů a melodií. Toto koketování s cizími prvky se v její hudbě táhne jako červená nit dodnes.
V roce 1969 natočili spolu s přední americkou jazzovou skupinou The Art Ensemble Chicago “Comme a la radio”, které se stalo nejznámějším albem Brigitte Fontaine. V triu Higelin, Fontaine a Areski začalo být cítit napětí. To vyvrcholilo odchodem Fonaine uprostřed představení v Théâtre du Ranelagh. Po patnácti minutách odešla z pódia středem publika, nasedla na motorku a odjela.
Její popularita se začala přesouvat z Francie do zahraničí. Zejména do Japonska, kde má dodnes velké množství fanoušků. V osmdesátých letech se od ní štěstí odvrátilo a pro připravované album “French Corazon” nenašla producenta, který by byl ochoten riskovat a desku vydat. Až v roce 1988 se jí ujmul japonský producent Reiko Kidachi, který Brigitte Fontaine zorganizoval velké japonské turné. Francouzské publikum i kritici ji několik let ignorovali. Až do 14. dubna 1993, kdy s ohromným úspěchem vystoupila pro mladé publikum v pařížském divadle Le Bataclan.
Má nejoblíbenější nahrávka je asi “Genre humain” (1995). Na jejím vzniku se podílel Etienne Daho - král francouzského popu osmdesátých let. Nebáli se pustit na pole moderních stylů, jako rai či hip hop a to se vyplatilo. Remake její starší písně “Comme a la radio” se stal hitem a byl úspěšný i v rádiích.
Co jsem slyšel?
Mp3
Genre Humain - La Femme Barbe